A hele, vidíte to? Já bych na to šla tak složitým způsobem, který by ani nemusel být dostatečně efektivní, nebo by na jeho konci mohla přijít o život, dle jeho slov. Jenomže ono stačí se prostě zeptat a když je člověk natolik...on, dokonce i normálně odpoví. Popravdě. Jo, setkala se s lidmi, kteří jejich strachy zamlčovali, mezi takové taky patřila. Proč by ostatní měli vědět její slabost? Nedávalo to občas smysl, ale nechtěla vypadat jako strašpytel. Už tak byla podceňovaná kvůli tomu, že byla holka. Navíc vypadala jako párátko. Seriózně. Prostě. Jenom. Zatracený. Párátko. Ale byla silná, to jo. Jenom ne dost. Ne dost na to, aby byla nejlepší. A to chtěla, jo, vážně chtěla dokázat všem, kteří ji podceňují, nebo podceňovali, jak sakra dobrá je a že jí na jejich pitomých poznámkách nesejde. Jenomže sešlo. Všechno si brala k srdci. Byla vážně hrozná, příšerná. Měla by se sebou něco dělat. "Tvůj otec," prohlédla si ho od hlavy až k patě, ono by nebylo ani tak těžké zkusit to uhádnout, prostě vypadal jako někdo...temný a děsivý, "je Hádes?" zeptala se s lehce povytaženým obočím. Ono to bylo docela zřejmé, ale neřekl jí to, tak se jen ujišťovala, aby třeba nežila v mylných představách. To by bylo vážně nemilé. Hlavně, kdyby ho za nějakých vážně zázračných, ojedinělých a velmi, velmi vzácných okolností hledala a šla třeba takhle do Hádesova srubu a zjistila by, že to není jeho tatík a teď tam vyrušila armádu malých, zlobivých, rozzuřených Hádesků, mohl by to být docela trapas. Co se ale jména týkalo, nebyl už tolik sdílný. Chtěl po ní, aby se trefila do středu. Do středu! Pche. Ale snažila se, vážně se snažila, no nicméně střed netrefila. Bylo to prostě jenom blízko. Což mu očividně stačilo, no, alespoň jednomu z nich. Prozradil jí své jméno a dal jí šípy, aby je mohla uklidit spolu s ostatními věcmi. Jakmile bylo vše na svém místě, otočila se. Koukal na ni, nebo si ji prohlížel? Občas mezi tím není takový rozdíl. Ty oči, co ostatní děsily, ji fascinovaly. "Hmm, otec," zamumlala pro sebe a založila si ruce na prsou, skoro jako kdyby ho chtěla napodobit, ale ve skutečnosti to bylo spíš něco, co sama často dělávala. Taky trochu povytáhla bradu a krk, asi aby vypadala vyšší. A stejně se na ni díval seshora. Nebyla úplný prcek, to ne. Jenom prostě nebyla supervysoká žirafa. "Chloé, nebo Tealin," dala mu na výběr ze dvou jmen, "ale nikdy mi neříkej Teo," to vážně nesnášela. Vlastně to byla jedna z těch věcí, které opravdu nemohla vystát. "A otec je Eros," uchechtla se, jelikož jí to přišlo nesmyslné, "o čemž bych pochybovala, kdyby se ke mně nepřihlásil, protože jsem...no, já," pokrčila rameny. Byla to prostě blbost, něco, čemu naprosto nerozuměla. Jak mohl mít bůh lásky, nebo podobných růžových, slaďoučkých, duhových...věciček, dítě jako je ona. Občas poněkud zahořklá, lidi spíš odháněla a jo, zrovna dvakrát nikoho nemusela. Stejně jako třeba ten jeho pobavený úsměv. "Pro dnešek? Jo," přikývla, ale na tváři se jí objevil úsměv, taky trochu pobavený, protože, no, ona. "Ale jen s lukostřelbou," neplánovala totiž po zbytek dne se jen tak toulat, nebo ležet a nic nedělat. Hodlala si vyzkoušet ještě lezeckou stěnu a...něco. "Sám jsi řekl, že můžu umět teorii, ale když nebudu mít sílu, nezvládnu to," tím "to," myslela zasáhnout střed.

Byl poměrně vysoký, nebo se jí to tak minimálně zdálo. Světlá pleť, byl trochu jako stěna, jen trochu, no. Tmavé vlasy, jako hodně tmavé, vlastně vyloženě černé. Pak ty fascinující oči, jí přišly vlastně docela super. Chtěla mít modré oči, její byly hnědé. Prostě jenom hnědé. Nudné, nezajímavé, hnědé. Asi by se k ní jiná barva nehodila, ale přesto by byla trochu zajímavější, než teď. Už párkrát přemýšlela, že si třeba obarví hlavu a bude v ulicích jako chodící duha, jenomže možná byla ráda docela nevýrazná. Neupoutávala na sebe pozornost svým vzhledem, protože byla obyčejná. Na první pohled, mezi davem lidí, asi by nikoho mezi těmi všemi ostatními nezaujala. On ano. Byl jiný, možná dobře, možná špatně. A možná obojí. Prostě se lišil, bylo to fajn, to mu docela záviděla. Jenomže ne, to nebyl její styl. Tak se na něj prostě nebude dívat. Dobrý plán. Tak uhla pohledem zase k terči. Líbila se jí jeho tetování, dělala ho ještě zajímavějším, než byl. Děsivý, ha. Ne, nepřišel jí děsivý, to vůbec. Nebála se ho, asi by ji ani nevyděsil, byl prostě člověk jako všichni ostatní. Jenomže narozdíl od takových, jako je Tealin, on upoutal. Jen pokrčila rameny, pravda, uhádnout to nebylo složité, nic zapeklitého. To spíš ona předpokládala, že uhádnout jejího otce by bylo složité. Vždyť podívejte na ni, sice dívka, ale její charakter nasvědčoval něčemu jinému, než nějaký...Eros. Láska. Pche. "Smysl...jo, lukostřelba," mumlala si spíš tak pro sebe. Zase se na něj koukla, asi se chtěla ujistit, že zase nemá ten pobavený úšklebek. Nelíbil se jí, ale občas zdobil i její tvář. Co řekl potom bylo kupodivu docela vtipné. Zasmála se, jen krátce a docela tiše, ale zasmála se. Páni. "Hmm, možná by ti to neuškodilo," znovu pokrčila rameny. už vážně musela vypadat, že má nějaký tik, ale ona opravdu krčila rameny docela často. Asi tím naznačovala, že jsou jí všichni a všechno úplně ukradený a krčí nad světem a veškerou pochybnou existencí rameny. Nebo to byl jenom zlozvyk. Popravdě, těžko říct. "Lezecká stěna," odmlčela se, "a potom klikovat," prozměnu zase dala ruce v bok a pokusila se o nějaký sebevědomý úsměv, nebo tak něco. "A potom běhat...no, raději s pauzou," zapřemýšlela nahlas.

Smál se. On se smál, byl v pohodě. Smál se a byl v pohodě. Byl v pohodě a smál se. Smál se a...kolikrát to ještě řeknu? Jen to prostě bylo divné, u někoho, kdo vypadá jako Erick by člověk čekal, že bude sedět a čučet na vás, jako by jste spadli z višně, třešně, mandloně, whatever, ne, že se občas zasměje, nebo usměje a bude, no, vtipnej svým způsobem. Ona byla ale Tealin taky vtipná svým způsobem, protože její humor skoro nikdo nechápal. Asi jen ona, ano, určitě jen ona. Tedy z těch lidí, které dosud potkala. Její styl humoru asi ani nebyl vtipný, zřejmě to ani nebyl cíl jejího humoru, být vtipný, spíš prostě jenom být a o nějaké vtipnosti se diskutovat nemuselo. Jenomže byl fakt, že když si představila poblázněného Ericka, měla co dělat, aby zadržela smích. To se mimochodem u Tealin stávalo jen velmi zřídka a to za dost výjimečných okolností. Jenomže Erick s animovanými srdíčky v očích a zamilovaným pohledem, jak běhá za nějakou holkou -vážně si představovala bílovlasou holku, protože by to byl vážně skvělej kontrast,- bylo nad síly Tealin, musela na chvíli zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Tenhle vážnej kluk, kterej stál před ní, teda vážně vypadal, a takhle zamilovanej... To ne, to jí opravdu nesedělo. Ne takhle. "Ne," zavrtěla hlavou, "to opravdu ne," cukly jí koutky do lehkého úsměvu, "myslím, že by ti prospělo spíš jenom...trochu lásky," zdál se trochu zahořklý, ale to mohl být jen její dojem. "Soudit tě? To ne," zakroutila nesouhlasně hlavou. To ona doopravdy nedělala. Většinou. Teda kromě toho, že je blbec, jenomže tím si byla jistá. "Náhodná holka," uchechtla se, "překonat?" vážně by měla přestat opakovat jeho slova a vymyslet vlastní větu. "Bereš to moc černě," no konečně. Mimochodem, vidíte v tom ten vtip, hm, hm? Asi ne, fajn, to dokážu přežít, můj humor taky nikdo nechápe. "Mně se třeba tvoje tetování líbí," změřila ho pohledem, asi jen tak pro efekt, "každý jsme něčím potomkem, je to jenom jeden rodič, pořád máme něco z toho druhého," představa, že ona má něco z té otravné, vyperoxidované Charlotty ji ubíjela, no na druhou stranu, byla to její matka, i když ji většinu svého života považovala za tetu, "a co je na tobě děsivého, prosímtě? Děsivý mi teda vůbec nepřijdeš," krčila rameny. Zase. Asi vážně zlozvyk. Nicméně co řekla, byla pravda. Podle ní nebyl děsivý, ani trošičku. Spíš jako štěně. Nebo pitbull. Pitbullí štěně. Věděli jste, že pitbullí štěňata jsou roztomilá? Jo, fakt jsou, no, jako skoro všechna štěňata. Říkám skoro, tak neslovíčkařte. "Nejsem blbá, Ericku," ona na to oslovování jménem moc nebyla, ale chápete, výjimečná situace, "je mi jasný, že nejsem dost silná a i zkušený může udělat chybu a spadnout, nehodlám lézt úplně nahoru, chci jenom zjistit svoje možnosti a posunout se dál, to je všechno, o co mi zatím jde," obešla ho. "Jsem tu přece první den," i tak byla poněkud... nezvykle produktivní. "A mimochodem, můžeš jít se mnou, jsi přece instruktor," nemyslela tím ani tak na lezeckou stěnu, jako spíš k ní, "a taky třeba spadnu na prdel."

Zdál se jí příliš rezervovaný. Ona sama byla člověk, který své okolí považoval za tupce a ze srdíčka je nesnášel, ale to byl její postoj. Proč by takový postoj měli mít i jiní? Ničí to, dozajista. Je to nepříjemné a časem vám potom dojde, že nic dobrého to není. Ona byla svým způsobem taky hrozně omezená, ale na to se soustředit nechtěla, svou omezenost nechala být, protože byla možná ráda takhle omezená. Bylo to pro ni bezpečnější. K jeho slovům přimhouřila víčka a uhla hlavou trochu dozadu. Byl to ten nechápající pohled to-myslíš-vážně-? který se na její tváři také objevoval poměrně často. "Jsou různé druhy lásky," krčila rameny. Zase. Ona sice nemyslela vyloženě tu lásku, kterou měl zřejmě na mysli, ale špetka toho by taky neuškodila. Nic se nemá přehánět! To je důležité. Takže až odejde z tábora a najde si u svého tatíka práci jako sniper, určitě bude dbát na to, aby dávala jen poloviční dávku do těch kouzelných, zamilovaných, nesmyslných šípů lásky. Ha. Vtip. Dokud nezačal s tím, že je láska slabost, bylo ale všechno v pořádku. Proč? No, tenhle názor už si osvojila ona. Jenomže pro ni platilo něco jiného, než pro ostatní, že? Asi by nejraději zůstala v té své hrozné, nenávistné bublině bez lásky a nechala celý svět, aby se miloval. Alespoň by je potom mohla nesnášet ještě víc. Byla zahořklá, malá, šestnáctiletá holka, pro kterou už je zkrátka svět jednoduše ztracený. To ale pro ostatní nechtěla. "Možná," zase pokrčila rameny, stejně jí ale nepřišlo, že by jí nějak vadila. Ta tetování se spíš zdála jako něco, díky čemu ho můžete poznat. Co se mu líbí, nebo co pro něj má hodnotu, záleží na tom, jestli si ta tetování nechal vytetovat jen kvůli tomu, že se mu líbily, nebo pro něj mají význam. Nebo třeba obojí, zřejmě nejlepší kombinace. Chtěla k němu přejít blíž, aby se na ta jeho tetování, která tedy šla vidět, mohla podívat zblízka, jenomže ještě předtím udělal krůčky k ní on. Zvedla tedy zase hlavu, aby se nemuselaa dívat na jeho černé tričko, když mluvil, ale aby mu viděla do tváře. "Prcku," odfrkla si a hodila po něm dotčený výraz. Taky se jí moc nelíbilo, že jí cuchá vlasy. Ale stačilo jí jen si je prohrábnout a byly zase tak nějak přijatelné. Nepotrpěla si na nádherných účesech, ty by na ní vydržely jen pár minut. A hlavně, vážně má každý tendenci ji cuchat, nebo se o ni opírat, protože prostě není nejvyšší člověk na světě. Ale pozor! Náhodou docela vysoká byla. Ted na poměry dnešních prťavých holek. Pořád nižší než většina mužského osazenstva. "Časem poznám? Hmm. Hodláš se mnou trávit 'čas'?" musela se uchechtnout. Ale jí by to možná ani tolik nevadilo. Neměla ráda lidi. On vypadal, že jsou mu všichni ukradení. To by šlo, možná by ho snesla. Stejně je pořád blbec. "A jen tak mimochodem," napůl rtu se usmála, tenhle úsměv sama nesnášela, "zblízka jsou ta tetování taky pěkný," koukla na jeho tričko, "teda ta, co jdou vidět," založila ruce na prsou a hlavu znova zvedla. Jí to prostě nepřišlo jako nic hrozného, ať si má kdo chce jaké tetování jaké chce... Pokud to tedy nebude vážně nevhodné na nevhodném místě, vše má své meze, že ano. "S tím ani nepočítám," prohodila, samozřejmě nečekala, že bude lézt na lezeckou stěnu, když jsou mu výšky nepříjemné a je tak skeptický ohledně její bezpečnosti. "Užvatlaní sluníčkáři? Ne, to vážně není typ lidí, se kterými bych zahazovala čas," zakroutila nesouhlasně hlavou. Poté se tedy vydala k lezecké stěně, pamatovala si, kde zhruba je. Snad.

Nesnášela, když ji někdo oslovoval prcku. Přišla si potom hrozně malá a podřadná. Malá sice byla, ale podřadná určitě ne. Tedy alespoň jí nepřišlo, že by byla. "Jasně že jsem," zamračila se, "vždyť jsi jako maják," poznamenala po chvilce toho mračení a zase stáhla výraz do toho jejího neutrálního nic-na-světě-ani-svět-samotnej-mě-nezajímá-a-všichni-a-všechno-je-mi-úplně-ukradený pohledu. Takhle se tvářila skoro pořád, občas to proťal nějaký letmý úsměv, častěji to mračení, nebo tázavý výraz. Ale základní výraz byl prostě a jednoduše tento. I když nelze říct, že by se s ním i probouzela...to se mračila pokaždé. "Copak, prcek není až tak špatná společnost?" povytáhla to jedno obočí do onoho tázavého výrazu, o kterém jsem se výše zmiňovala a pochybně se uchechtla. Nakonec přeci jen možná ani odpověď znát nechtěla. Berme to třeba jako řečnickou otázku, to by taky šlo. I když to původně jako řečnická otázky myšleno nebylo. Ničemu to však nevadí. "No jo, ty jsi ten instruktor... neštvou tě někdy ti lidi?" ji teda štvou, a k tomu ani nepotřebuje být instruktorka. Jenomže ji vážně štve všechno, nebo spíš všichni. Prostě má kolem sebe samé tupce a lidi na nižší inteligenční úrovni. Alespoň to si vždy myslela. Prostě se nepovažovala za něco míň, možná naopak. Ostatní mnohdy považovala za něco míň, jenomže to bude tím, jak ji všichni neskutečně podceňují. Asi má potom ona tendenci podceňovat je a dokazovat jim a především sobě, že se pletou. "To ty?" zeptala se vcelku překvapeně, ale neměla být tak překvapená, vždyť si předtím cosi čmáral do toho skicáku. Jistěže on. "Jasně, už se na to těším," pronesla vcelku ironicky. Samozřejmě, že nechtěla skončit na ošetřovně, ale bylo jí jasné, že se tam dříve nebo později dostane. A tak prostě vyrazila na cestu k lezecké stěně, kupodivu se nakonec Erick překonal a šel s ní. S nepatrným úsměvem se na něj letmo podívala a pokračovala v cestě.