Podivný to den, jeden z těch dalších nepříjemných. Ano, to dost možná. Pravděpodobnost, že někoho potká byla velká a ona si nebyla úplně jistá, jestli chce vůbec vytáhnout paty ze srubu. Ale přesto tu stála, v ruce žmoulala svůj přívěšek. V druhé ruce držela luk a nepřítomným pohledem jen hleděla před sebe. Přemýšlela. Nezvykle trávený čas na střelnici, zvláště když tu nikdo není. Měla by se snažit, vydřít ze sebe duši, něco dokázat. Ale ne, Tealin jen stála a koukala do země před sebou. Zdála se příliš zabraná do svých myšlenek, pravda. Určitě by se teď lekla, kdyby na ni někdo promluvil. Ale ne, to by se nestalo. Jednak tady nikdo nebyl, no a taky se to na ni nepodobalo. Musela by být o mnoho víc zahrabaná v myšlenkách kdovíkam směřujících, aby se lekla. A pokud ano, určitě by to nedala najevo, cožpak Tealin neznáte? Ovšem že, nikdo ji nezná. Minimálně odtud, občas ani ona sama. Ani tohle upřené zírání se jí nepodobalo, když byla na místě tréninku. Jen na ni možná působilo to, že tu byla sama, neměla komu dokázat, že to zvládne, jako všechno, vždycky všechno zvládla. Sama za sebe, byla moc hrdá, aby si nechala pomoct. Pozorovala a potom si vytvořila vlastní styl, jak dokázat vše. Po svém.

Nebylo to dlouho. Vlastně kratší doba, než ve kterou doufala, nebo doufat mohla. Melancholická nálada, jaká u ní už nějakou dobu trvala, ani teď nechtěla sbalit svých pár švestek a odejít. Možná to bylo dobře, co by byla Tealin bez takových nálad? Asi jen podivné stvoření, působila by poněkud zvláštně, nebyla by to ona. Už by prostě nebyla tak zajímavá, neměla by ten svůj výraz a ani svoje poznámky. Jo, její poznámky. Měla jen občas nějakou a skoro nikdy nikdo nechápal, co to vůbec znamená. Nikdo se nesmál a ona se jenom usmívala, protože ji to štvalo, ale nemohla s tím nic dělat. Po čase ani nic neočekávala, jenom prostě byla. Jenomže teď to bylo trochu jiné, ta nálada byla tak... rozdílná. Ona byla, možná. Celé to asi bylo tím, co se stalo za poslední dobu, došla k různým novinkám a prošla změnou, která ji prostě jen ranila. "Já se jen..." uvědomila si, že vlastně neví, co chce říct, "zamyslela," zakroutila hlavou, spíš tak pro sebe, asi aby se vzpamatovala, nebo jen tak. To dělala často, minimálně v poslední době. Asi se trochu změnila. Pustila ten přívěšek a místo toho sebrala jeden šíp.

Byla milá, vážně se snažila být milá. Jenomže jak už dobře věděla, muži jsou prostě pitomci, kteří mají zapotřebí pořád někoho jen urážet, dělat si z jiných srandu a prát se. Nemají potuchy o nějaké rovnosti a myslí si, že jsou pořád lepší, než jiní. A ona byla tím jiným, a sakra ji štvalo, že se k ní tenhle...kdoví kdo, chová jako k nějaké slepici. Vážně by si měl dávat pozor na to, co říká, protože při Tealin se nevyplatí mít pitomé poznámky. "Přemýšlím, jestli jsi vážně takový pitomec, že se vůbec můžeš na takovou blbost ptát, nebo si prostě jen nemůžeš pomoct, ale šťourání a pitomé poznámky tě nikam nedostanou," on se nedíval na ni, ona nevěnovala jediný pohled jemu. Ani když přišel, nevěděla, kdo to je, ale byl nepříjemný a jí se nelíbilo, jak mluvil. "Očividně jsem se střetla s dalším patolízalem svého božského otce," ta ironie v posledních slovech byla téměř hmatatelná. "A děkuji, také ti přeji krásný krátký život," s lehkým úsměvem na rtech pozvedla luk a nachystala šíp. Byla tu, jen jednou, předešlý podvečer, chvíli po tom, co se sem dostala. Nezkoušela střílet, všechno si tu jen prohlížela, jenomže dnes tu nebyla kvůli prohlížení... a tak vystřelila, trefila terč, to se cení, na nováčka, ne? Sice ne přímo do středu, ale notak, je tu první den!

Jenom zakoulela očima, protože jí přišlo zbytečné se s ním přetahovat. Byl povýšenecký blbec a to ho sotva potkala. Jenomže ona si občas udělala o lidech obrázek příliš brzy, až ji potom dokázali překvapit. Hlavně u lidí, kteří se prostě ani nesnažili být trochu milý. Měli jen poznámky a něco jí vytýkali. Jo, to přesně nesnášela, když jí někdo něco vytýkal. Bylo to takové nepříjemné, sráželo to její chuďaté ego. A popravdě, nesnášela, když jí někdo dával najevo, že v něčem není dobrá. Pokud opravdu není, ví to sama, nikdo jí to nemusí připomínat. "Páni, máš vážně smysl pro zhodnocení situace," znovu zakoulela očima, tentokrát opět přidala trochu toho ironického podtónu. Přišlo jí zbytečné se s ním bavit. Přišlo jí zbytečné bavit se s kýmkoli. Vystačila si sama, na všechno by přišla sama. Vždycky. Potom jí začal radit. To ji štvalo ještě víc, protože neměla ráda, když se jí někdo snažil pomoct. Potom to potápělo to její "sama za sebe," a "dokážu všechno sama," protože na tom si zakládala... A taky ji za to lidi neměli rádi, protože si prostě pomoct nenechala. Občas ustoupila, zkusila to, ale vždycky se u toho mračila a stěžovala si. Prostě asi nechtěla, aby si ostatní mysleli, že je potřebuje, nepotřebuje. Ona nepotřebuje nikoho. "A co ty jsi, expert na lukostřelbu?" pronesla skoro pohrdavě a prudce se otočila. Asi by se jeho zjevu měla leknout, vypadal docela bledě, vlasy měl černé, pronikavé oči, měl spoustu tetování a šel z něj trochu strach...což bylo možná pár důvodů, proč se nelekla. Přišel jí zajímavý, i když si v první chvíli přišla, jako by viděla ducha. Jeho oči, ač zřejmě na většinu lidí působily stejně nebezpečně jako celý jeho drsný vzhled, pro ni byly spíše opakem. Hmm, stejně ho nemusela.

V očích jí vzplanul plamínek zvědavosti, opravdu se na něj dívala a pociťovala potřebu ho znát. Jenomže zná, teď. Právě spolu prohodili tak pár vět a i když netuší, jak se jmenuje, ví, že existuje a on ví, že existuje ona. Jenomže na jak dlouho, viďte. Působil na ni jako člověk, který si ostatních příliš nevšímá, je pro něj důležitý on a jn on, tedy pouze do doby, než se najde někdo, na kom mu záleží. Vsadila by se, že takový člověk se hledá jen těžko, však podívejte se na něj. Obhání se kolem sebe drsnou schránkou a ledovým pohledem, jenomže přesto by na něj dokázala zírat dýl, než by jednomu mohlo být milé. To ji nezajímalo. Byl prostě příliš zajímavý objekt, chtěla si jen tak z toho, jak se doposud choval a jeho vzhledu vyvodit, kdo je. Tohle ji opravdu bavilo, ale jen v případě, že ji někdo opravdu zaujal. Za chvíli toho hodnocení ale musela nechat, protože ji opět vyrušil jeho hlas. Nemohla se rozhodnout, zda je jí nepříjemný, nebo prostě...jedno. Teď z něj měla smíšené pocity, no skvěle. Ale to nic nemění na tom, že je pořád blbec.
Po jeho slovech se donutila k úsměvu, samozřejmě, že není. To by už stál vedle ní a snažil se jí předvést, že je mnohem lepší. Teda takhle to ostatní dělali, předváděli se. I když je pravda, že mnozí měli tyhle prázdné řečičky také. Jí to už bylo docela jedno, prostě s tím musela žít. Přesto nesnášela, když se jí někdo snažil něco dokázat, pokud ho k tomu sama nevyzvala. A i tehdy to občas bylo nesnesitelné, někteří se měli tendenci předvádět. Na druhou stranu, takzvaný blbec, který se chvílemi tvářil přesně jako ten kámen, na kterém seděl, měl možná malé, bezvýznamné plus za to, že tam jenom stál a neprohlašoval se za experta. Jenomže to taky moc dlouho netrvalo a to jeho "jsem expert na jiné věci," efekt trochu zkazilo. I když byla pravda, že ona by se taky mohla prohlásit expertem na "některé věci," jen si úplně nebyla jistá, co jí tedy jde. Možná odhánění lidí? Jo, v tom je přece hodn dobrá. A potom, že má být dcera boha lásky, nebo čeho to. Ha, to určitě. Mimoto se ale taky zmínil, že je instruktor. To je tedy opravdu pěkné, právě vzdorovala instruktorovi. Asi by se měla otřást, poslušně dělat co říká a možná se mu omluvit, že byla tak drzá. Jenomže to by nebyla Tealin a proč by se omlouvala za něco, v čem hodlá pokračovat? U ní opravdu upřímnost a drzost hraničily jen tence, no ona už nehlídala, kdy tu čáru překročí. Asi byla prostě jenom klasická, šestnáctiletá puberťačka, která se před nedávnem dozvěděla, že její tatík je bůh, což by ještě s radostí zpochybnila, už jen kvůli tomu kdo je ona, a kdo má být on. "V tom máš asi pravdu," pronesla poněkud nenadšeně, jelikož opravdu nerada přiznávala, že má někdo pravdu. Jenomže stejně byla ta věta tak otevřená, že pokračování mohlo být více než očekávané. "Ale myslím, že bych na to došla sama," stejně jako vždycky. Na všechno pokaždé došla sama, nechtěla si nechat pomoct, poradit...ale dobrá, v tomhle to může nějak přežít, tohle ještě není tak hrozné. Ukázka slabosti určitě ne, jen fakt, že je tu nová a o lukostřelbě neví víc, než co viděla ve filmech. Takže dokud jí nebude chtít pomoct s čímkoli jiným, s čím by si určitě sama poradila, možná by to až tak řešit nemusela... Ano, opravdu zvažovala, že ho nechá, aby jí poradil. A při tom zvažování to musela taky vyzkoušet. Sebrala šíp. Zase se otočila k terči, tentokrát stála víc bokem a nohy měla dál od sebe tak, jak jí to řekl. Loket šel tedy trochu výš a pokusila se napnout tětivu až ke tváři, jenomže to bylo těžší, než se zdálo. Byla sice silná, to ano, ale napnout ětivu co nejvíc to jde, byl docela oříšek. Přesto to zvládla, no, ještě aby ne, ona si dokázala poradit se vším. A potom prostě vystřelila. Kupodivu to docela fungovalo, i to bude chtít ještě hodně procvičování, než trefí střed. Střílela přece podruhé v životě. No a první zdar považovala za náhodu, ale to přeci nemusí říkat nahlas.

A potom to zase přišlo. Začal jí říkat, co je na ní špatně, dělal přesně to, co nesnášela. "Nemusíš mi to říkat, já to vím," nedívala se na něj, vážně se na něj nechtěla dívat. Tak fajn, možná odolávala pokušení se na něj otočit, ale byla si naprosto jistá, že by její výraz vypadal směšně. Směšně, to by vskutku mohl. Minimálně pro něj a on by se potom šklebil, nebo na půl rtu usmíval a vypadal by hrozně arogantně, což nesnášela. Neměla ráda arogantní lidi, i když občas se sama chovala jako někdo lepší... Jenomže ona považovala své vrstevníky za nevyzrálé ovce, blbce, kteří se ženou za něčím, co je dané a nedokáží si vytvořit vlastní názor, mít svou hlavu. A ona to s tím občas až moc přehání, jenomže ona je Tealin a k ní to tak trochu patří. Trochu. Nebo hodně. Vlastně kdoví, tak různě. Pořád se taky nerozhodla, jestli ji víc štve, nebo...nebo něco. Vlastně ani nevěděla, co by měla být druhá možnost, ale působil na ni jako někdo, s kým by stoprocentně zahodila trochu svého drahocenného času. Možná i víc, než trochu. Dobře, kdyby nebyl blbec, byl by dobrým, potencionálním -jak se tomu říká? Kamarádem? To slovo bylo pro Tealin docela vzdálené. "Páni, se slovy to umíš, jde ti ještě něco?" sáhla po dalším šípu a natáhla tětivu luku. Stála zase tak, jako předtím. Zhodnotila totiž, že ačkoli je tenhle kluk, kdovíjak se jmenuje, blbec, docela dobře jí poradil. No nahlas by to nepřiznala. A tak raději zase natáhla tětivu až ke tváři, ač to bylo značně náročné, no a vystřelila. Samozřejmě, že se svým výsledkem nebyla úplně spokojená, takže jakmile se šíp zabodl do terče, už sahala po dalším šípu. Opět napnula tětivu a chystala se vystřelit, když v tom promluvil ten kluk. Lezecká stěna, nebo klikování? Vystřelila. "Nebo obojím," poznamenala s úsměvem a když další hrot skončil zabodnutý v terči, otočila se k němu čelem.

Musela to přece zkoušet, co jinýho by teď měla dělat? V podstatě si ani pořádně nepamatovala, co kde je a určitě nevěděla, která místa jsou vyhrazená k čemu. Šla by na tu lezeckou stěnu, jenomže to by znamenalo tohle místo opustit a přesunout se k dalšímu. Jaká šance by byla, že by ji následoval? Teda ne, že by se o něj nějak starala, ne, pfe. Byl jí jedno. Úplně, úúplně jedno... Tak fajn, možná jeho přítomnost byla o něco míň hrozná než nějaké dotěrné mouchy. To by mohl brát jako poklonu, kdyby to třeba někdy řekla nahlas, což neměla v plánu. Ale furt byl blbec. Potom jí odpověděl, sice nečekala odpověď, spíše nějakou pitomou poznámku, ale dobrá, tohle jí nevadilo. S tím se dokázala vyrovnat. Kreslení. Kreslení? Kreslení! Vždyť si toho všimla už předtím, měl ty papírky v sešitě. Jak se tomu říkalo? Jo, skicák! Pohledem k němu zapátrala a zamyslela se. Možná by ji i zajímalo, co tam asi tak čmáral, dokud nepřestal. A taky si až teď všimla, že v podstatě svou pozornost věnoval jenom jí, už si nečmáral. Hmm, fajn. "Musíš být tak předpojatý? Není to přeci pravidlem, nebo ano?" taky nesnášela, když ji někdo podceňoval. To se jí stávalo pořád, stále ji někdo podceňoval, nebo říkal, co nedokáže. Byla to taková klasika, kterou holka jako ona prostě slýchávala. Holka jako ona, ano. Byla si vědomá toho, že je stejná jako ostatní holky, navenek. Jenomže nebyla žádná rozmazlená pipka, ani příliš klučičí. A to byl její hlavní problém, byla prostě průměrná. Začal ji zase poučovat, nebo jí možná spíš vykládat fakta. Zpvu ho ani nechtěla poslouchat, jenomže co říkal, dávalo docela smysl. Sledovala ho, když vyndával šípy z terče a cukl jí koutek. Mohla odtud vidět lépe jeho tetování. Musela chvíli přemýšlet, co mu na to řekne, jelikož si svou následující reakcí nebyla moc jistá. "Fajn," pronesla tónem, jež se nedá popsat jako chladný, spíše chladně klidný, nebo něco podobného. Krčila přitom rameny a vzala do ruky další šíp. "Jak se s tím mám vypořádat?" vážně se ho ptala? Asi na ni trochu zapůsobil, fajn. Stále byl ale blbec.