Nelze říci, že to byl zrovna ten typ kluka, který by si užíval procházek, zato ani ten typ, který by si oblíbil sedět na tom jednom místě nějakou dobu, samozřejmé zde byly výjimky - například jeho vlastní srub, nebo obvyklé místečko. Nacházel se zrovna ve chvíli, kdy jeho mysl nevydržela tutéž místnost dalších pár hodin, onu monotónní budovu, která mu připomínala spíše noční můru než něco, co jej mělo chránit před nebezpečím venku, proto vyšel. Směr byl nejasný, následoval cestičku a trávu. Za tu dobu se už naučil vnímat při chůzi alespoň jedním okem, aby náhodou do nikoho nenarazil. Nebo do něčeho. Mimoto ale stále hleděl do prázdna, stěží neusnul na místě, taktak dokázal poroučet nohám dát jeden krok za druhým, avšak když kousek od ním rozeznal moře, dostal další důvod zrychlit. Ne zrovna příliš, jeho chůze byla odjakživa docela pomalá, mohl se obvykle srovnávat se šnekem, teď to byla taková dešťovka. Dokonce občas i zakopl, čímž se jeho vysoké tělo dokázalo lehce skrčit podobně jako nějaká žížala. Pak konečně došel. Nic moc, občas pěkně zafoukalo, vítr mu pročísl vlasy a nechal je v horším stavu, než se již nacházely, jindy by zase přísahal, že na něj zakapalo, což bylo takřka nemožné - obloha byla čistá, bez jediného mráčku a vše vypadalo jako z nějaké pohádky, prázdná pláž. Prázdná možná úplně ne, byla zde ta holka. Vlasy měla jako plátno, nebo výsledek smíchání deseti různých barev a odstínů. Trochu oranžové, možná žluté a- co on věděl, jednoduše to bylo jako duha. Procházel kolem, pozoroval ji, jak vytahuje své barvy. Rád by ji viděl při malování, přeci jen jej to fascinovalo. Ale náhlý pocit únavy jej přinutil si sednout na kmen stromu, který moře doneslo až na pláž. Pár lidí jej muselo přesunout dál od moře, byl suchý, docela poničený. Připomínal teď spíše lavičku, než kmen. Z dívky nespustil oči, spíše ji teď napůl pozoroval. Napůl se také i snažil nabrat sílu z pařáku.

Barvy měnila rychle, to zaznamenat dokázal, detaily zase příliš ne, třeba její barevná ústa, pouze zaznamenal pár těch pastel, které si jimi držela. Byl od ní kousek, takovej, aby si ona dokázala všimnout toho propáleného pohledu, zatímco on dokázal zaznamenat barvy. Na papír neviděl, ale muselo to být úchvatné, to už jen podle toho střídání - buď to, nebo si tam kreslila barevné zvratky. Sedělo se mu špatně, byl zvyklý na cokoliv s opěrátkem, nebo na leh, takřka se přiměl být v napřímeně poloze, což také nevydržel nejdéle, co pár sekund se lehce nahnul pro lepší výhled, žádné zběsilé pohyby. Nechtěl na prvních pár sekund vypadat jako někdo, kdo nevědomky sleduje cizí lidi. Cizí možná ne, ta tvář mu byla z pohledů povědomá. "Tak špatně snad nevypadám," vyhrkl, nemluvil zrovna nahlas, ale za nějakou tu dobu se naučil mluvit srozumitelně. A dokonce ani monotónně. Humor. Přiměl se pouze uchechtnout, pak jen pokrčit rameny v naději, že se otočí a bude pokračovat, on taktéž. Snažil se najít detaily, hledět na moře a neztratit se v něm, pak sledovat dívčinu v práci, překonat únavu. Teď usnout nemohl, a ne, ne jenom kvůli tomu, že by se vyvrátil na pofiderní lavičce a vypadal jako zombie.

Vypadalo to, že ji to baví. Určitě ji to muselo bavit, nikdy tedy nebýval člověkem, který by dokázal ostatní rozlousknout, ale ten zápal viděl. Jako když on dokázal denně spát a odpočívat, ona by mohla malovat, kreslit. Šlo to na ní vidět, měla to v očích. Tipoval ji na dceru Apolla, nebo Iris, stále si nemohl vybrat. Její vlasy napovídaly o duze, její talent zase o umění. Ani v bozích se pořádně nevyznal, stačil mu vlastní otec. Párkrát si také zamumlala, to takřka přeslýchal, jen uslyšel část vět, kterým neporozuměl. Nemělo cenu nad tím dvakrát přemýšlet, nebylo to určeno pro něj, tedy až na tu další poznámku ohledně jeho spojitosti se zombie. "Zrak umělců by měl být lepší," poznamenal s kapkou sarkasmu. Ne příliš, to už by bylo za jeho hranice. Nijak lépe se bránit neuměl, ač by v některých případech mohl souhlasit, že něco společného se zombie má. Přiznat to však nehodlal. Úsměv tentokrát neoplatil, následoval snad jen skeptický pohled na dívku a další na moře. To se mu snad nevysmívalo. A nemělo blbý poznámky. "Nejsem od Hypna," poznamenal. Byl zde rozdíl, občas jej dokonce iritovalo, že jej málokdo poznal.

Nakonec si vážně myslel, že půjde o omluvu, na tváři se mu rozlinul úsměv, byl připravený říct něco jako "je to v pořádku", nebo jen být dále zticha. Nakonec se nedostal ani k jednomu. Rozplácla si o ksicht barvy, což muselo napovídat dost o její inteligenci, nebo o typu humoru. Protože mu to vtipné lehce přišlo, proto zde ten úsměv ještě zůstal, společně s uchechtnutím, které pohnulo s celým jeho tělem. "Morfeus," odvětil barevné indiánce. Jistě musela být od Iris, nikdo jiný by přeci nemaloval cizí sruby a nepoplácal by se barvou. Tak barevné blázny ani Apollo neměl. "A nevím." Spíše by řekl, že ne, ale nemohl si být jistý. Na vlastní srub se díval už hodně dlouhou dobu zpátky, při chůzi se díval do země a věnovat něčemu pozornost, to bylo taky obtížné. Mohlo se stát, že měl růžový srub už pár týdnů. A ten blázen si ještě otřel o ústa barvu, vlastně to k ní asi sedělo, protože když vstala, mohl si všimnout i oblečení, které měla od barev. Pro případ si následně ještě zkontroloval rameno, zda tam nemá nějakou další šmouhu, díkybohu jej měl stále docela čisté. Docela bylo vlastně ještě silné slovo k vyjádřením toho, co nosil. Její slova nefungovala příliš jako inspirace. Spíše se donutil k tomu, aby se na ni doopravdy zašklebil, což také nebyl nejpěknější pohled, ignoroval i ono lusknutí. Nevěřil jí. "Jen tak to nepůjde," přiznal se. S úsměvy si dvakrát nerozuměl, nosil povětšinou ten svůj neutrální výraz a občas po někom hodil povytáhnuté obočí, to bylo asi vše.

"Což neznamená, že furt spíme." Stačilo snít. Nebo vlastně i spali dost, ale nebylo to tak hrozné jako u dětí Hypna, on se tomu například vyhýbal, snažil se být jiným, ač drtivě prohrával. Byly to ale situace jako tyto, kdy odolával, svět okolo přestával být monotónním a začínal být barevným, zajímavým, nepotřeboval spánek, aby jej něco zaujalo. Pro chvíli. Pokaždé, když vše ztratilo význam, se vrátil zpátky. "Snad si vzpomenu podívat." S největší pravděpodobností ne, ale jednou by si toho musel všimnout. Možná by si pak vzpomněl ještě na ni, takovou tu barevnou bláznivou holku, která obíhala tábor a barvila sruby. Pak přišlo k seznamování a k drastickému faktu – byla od Apollóna. Vážně se neubránil projevit údiv, obočí se mu povytáhlo snad nad vlastní čelo. Nic neříkal. Jen vážně očekával, no, očekával něco víc... barevného. Ale jak jsem říkal, v bozích se on dvakrát nevyznal. "Theo," ono jméno vyřkl nejistě, bylo to dávno, kdy se naposledy seznamoval, "jsem Theo." Neobtěžoval se ptát na její jméno, očekával, že se také představí, a i kdyby ne, bylo by to irelevantní - jeho paměť dokázala být v takových případech hrozná. Zapamatoval by si maximálně jen ty vlasy. Následovala pak už jen její poučka ohledně emocí a mimiky, při které minimálně poslouchal. Byly to takové situace, kdy dokázal upadnout do spánku, rychle a nečekaně. "Vím, o co jde." Nakonec přežil, stěží nepřepadl přes lavičku, když se začal zase pomalu hrbit. A aby mu konečně dala pokoj, zvedl nuceně koutky úst, vycenil tesáky a zas je schoval za svůj obvyklý výraz. "Stačí?"

"Tak to přežiju," odvětil, bylo lehké zakrývat ten fakt, že, no, při chůzi se mu toho stávalo dost. Takže toho více říct nemusel, byl tu ale pokrok. A stávalo se to čím dál tím méně. Do padesátky by se snad naučil chodit a sedět jako normální člověk. "Tak zajímavé to není," snažil se ji odbýt. Nemohlo by to být třeba poprvé, co si někdo chtěl vyprosit pěkný sny. Nebo cokoliv s tím spojeného, avšak když pokračovala, sám zjistil, že to zajímavé být mohlo. Umění měl v lásce odjakživa, byť dokázal vzít jen pastelku a papír, nakreslit pár čtverečků a použít jej jako podložku. "No," musel si to promyslet, třeba svý vyjadřovací schopnosti úrovně šneka, nebo to, že některé sny měl rád tak, jak již byly – v soukromí, "mohl bych to zkusit." Vidět své sny na papíře, to by si přeci nemohl nechat ujít. Chaia. To jméno se mu docela zamlouvalo, neobvyklé, ale stále pochyboval. Většina těch lidí z tábora měla neobvyklá jména, která si mohl zapamatovat pouze pomocí nějakého debilníčku, pak již jen dále sledoval, jak si dívka maluje po rukách, bylo to obdivuhodné. Ačkoliv nerozuměl ani jednomu z těch patvárů a symbolů, líbilo se mu to. Chaos se mu vždy jistým způsobem zamlouval. "Jo," souhlasně přikývl, když natáhla ruku. Ukázala ji celému světu a obdivovat to mohl jen on. Mohl se cítit i speciálně, kdyby mu na tom záleželo. "Sněním, pozorováním, povídáním," vylistoval seznam snad těch nejnudnějších aktivit z tábora v naději, že to doopravdy tak nudně znít nebude. Jemu to zajímavé teda přišlo, ale tušil, že ona bude mít raději něco zběsilejšího. A něco, co obnášelo více pohybů.