Blbej hnusnej sluční den. Bylo tak stupidní vedro, že jsem ani nemohla mít na sobě mikinu s kapucí. Tudíž na mě bylo vidět. Ztrácel se můj pocit soukromí a anonymity mezi lidmi. Debilní, dementní, přiblblý, hnusný. "Posraný, zk*rvený, po*ebaný vedro!" Znělo loukou. A ještě aby ne. Já blbec si vybrala cestu do krámu pro další kuřivo tudy. Ano. Měla jsem ještě zásobu tak na týden, jenže ten panický pocit bezmoci kdyby náhodou došlo... Nepředstavitelné. A do toho všeho když už mám takhle hnusný pocit ze světa, začne nějakej pablb hrát na ten ksu něčeho dřevěnýho. Jako vážně? Ozývalo se mi v hlavě. Kámo. Na todle nikoho nesbalíš. A jestli jo, tak její IQ bude nižší než křečka. Můj pohled na něm ale zůstal. ne že by se mi líbil, nebo naopak nelíbil. Byl mi v celku jedno. Pouze byl neskutečně povědomý. Ale nevěděla jsem odkud. Od doby co bydlím tady, jsem s nikým nespala, a více méně se vůbec nebavila. Takže nevím jak mi může být tak povědomý.

Ach ano. Byl to on. Ten svítící týpek. Zastavil své hraní a zaal na mě mluvit. Jak nečekané. Další prase, co si chce jenom vrznout. Mám toho už dost. Kyž už mi někdo něco chcete, buďte aspoň jednou milý. "Jdu si něco koupit." Řekla jsem suše. Jako kdybych nebyla nic víc než špatný hrec. Herc který řekne svou roli jako robot. Bez emocí, bez citu. Stroj, prázdný, existující za jediným účelem. Dekorace. "A proč ty tady sedíš?" Hnul se ve mě snad cit? Ne. Spíš to byla slušnost. Samozřejmě, vytáhla jsem placatku z kapsy a kopla do sebe pár loků rumu. Už mi došlo totiž čím to bylo. Začínala jsem střízlivět.

Byla velká pravděpodobnost že má dezorintace způsobená nadměrným množstvím tvrdého alkoholu, mě zavedla na scestí. Ehm... tedy na louku. Na louku kde jsem musela potkat tohodle týpka. Inu, třeba tomu tak osud chtěl. "No. Já husa hloupá. určitě jsem si pletla cestu. Proto že jsem si chtěla jít koupit další cigarety. Ale očividně jdu špatně." Uculila jsem se na něj. V hlavě se mi honila myšlenka, proč se s ním vůbec bavím, ale přeci jen, todle snad nikomu neublíží, ani mě ne... Doufám. "A proč si nenajmeš učitele?" Můj tón hlasu bl velice milý, a laskavý. Nic arogantního. Byla to slušná otázka.

Jeho chuť se učit a nevzdávat to byla kouezlná, polobožská, pohádková, sluníčkářská. Moc veselej na muj vkus. Povzdechla jsem si ve svém nitru. "Dřív jsem celé noci zpívala do mikrofonu. Ale to je má nehezká minulost, a nechci se o ní bavit." Krásná to metafora zpívat do mikrofonu. Donutilo mě to sobě se zasmát v mém tupém nitru. Ještě aby ne. Hloupé vtípky. No, co jiného by jsem si z toho taky měla dělat? Litovat se? Brečet? Utápět se v alkoholu? Jo aha... to už dělám. To poslední. To mi vhrnulo do hlavy myšlenku. Musela jsem se okamžitě napít. Ale placatka docházela. "Sakra... brzo budu na suchu." Hrubý nezvučný a velmi nepříjemný tón. Výraz ve tváři, jako kdyby se stalo něco nepěkného. Jako kdybych koukala na dva důchodce na nudapláži kteří se schvylují k aktu a do toho to byli moji prarodiče. Vyděšený výraz malé holčičky která právě přišla o vše na světě, včetně nevinnosti a dětství. Výraz který říkal pomoc!! Zachraňtě mě někdo!!! Zavolejte speciální jednotky, Avengers, Justice League a nebo Z-Fighters. Je to jedno ale ukončete mé trápení!!! A nebo... nebo mi přineste další lahev.

Opravdu řekl slovo víno? On je retardovaný nebo? Nevěděla jsem co si mám myslet. Víno... Když mě viděl poprvé, pila jsem Hennessy, teď tady piju rum. To že si občas dám Šampaňské neeznamená že piju víno. Ano, koňak je sice z vína, a brandy také, jenže Já splašky nepiju. Teda ... ehm vodu. Piju vždy tvrdej a nebo bublinky. "Víno? Děláš si prdel?" Byla jediná věna kterou jsem aktuálně ze sebe dokázala vysoukat. Zaprvé placatka byla prázdná, a za druhé opravdu nemám tušení jak někomu kdo nerozezná Hennessy od vína, odpovědět slušnějí než takhle. Jak bych mohla. Pít tu ... vodu. Ale to teď bylo vlastně irelevantní. Důležité je, dojít zpět k sobě domů a dát si zase něco do zásoby na cestu. Bylo by nemilé kdyby se probudilo mé pravé Já. Asi za střízliva, to nebude tak hrozné, jenže nedopovaná alkoholem, tělo bude sténat únavou. A Já si nedopatřením dám ... "Kafe." Vyjelo ze mě z nenadání jako auto ze zatáčky za horizontem. "Poď. Dáme si irský kafe!" Moje oči se rozzářili. Dlouho jsem ho neměla. Mé drahé milované irské kafe. Ta smetanová chuť doplněná lahodnou vůní a příjemnou chutí. A nebo obráceně? Ale to je jedno. Důležité je, že to kafe má víc procent. A dá se udělat i bez kofeinu. Což je absolutní výhra. Už jsem skoro cítila tu vůni a chuť. Jak zhpnotizovaná jsem přemýšlela kde si ho tak můžu aktuálně dát. A co zakousnout k němu. Jestli Muffin, nebo vafle. Možná palačinky. A nebo obyčenou sušenku.

"Tak vydrž. Hned jsem zpět." Tak trochu jsem litovala, že zvu nějakého divného svítivého tejpka na kafe, jenže, proč ne. Už je to dlouho co tu bydlím, a přátele tu za ty tři roky nemám žádné. Což vlastně vůbec nevadí. Nemám na ně náladu ani nic podobného. Ale po třech letch, by pořádná společnost asi bodla.
Netrvalo dlouho než jsem doběhla k sobě domů. Uvařila bezkofeinovou kávu a připravial Ji na Irský způsob. Horká káva, sice ne moc kvalitní, jenže jelikož to nepiju tak koho to sakra zajímá, třtinový cukr, Irská whskey a třiceti procentní smetana. Tak abylo hotovo. Hozeno do termosek a byl čas vyrazit zpět. Samozřejmě si přibalit do ruky ještě jednu vlašku Henny aby se neřeklo. Zbytek jsem měla u sebe takže bylo na ase dát tomu svítilovi trochu ochutnat. Jakmile byl vidět, vítězoslavně jsem zvedla trmosky nad hlavu. Doběhla k němu a podala mu jednu. "Na zdraví svítile." Začala jsem popíjet tu úžasně vonící horkou tekutinu.